Ukázky románů

Podzimní mlha se plížila úzkými uličkami Starého Města jako zlověstná předzvěst. Martin Novák, soukromý detektiv s minulostí plnou nedořešených případů, stál před barokní budovou na Malostranském náměstí. Starý hodinový stroj v kostele svatého Mikuláše právě odbil půlnoc. "Takže se vracíš," zašeptal si. Dvacet let uplynulo od té noci, kdy zde zmizela hraběnka Schwarzenbergová. Dvacet let mlčení. Až do dnešního večera, kdy obdržel anonymní dopis psaný její rukou. Vystoupil po kamenných schodech, osvětlený pouze svitem petrolejky. Každý krok ozvenou vysílal varování do temnoty. Dveře byly pootevřené - jako pozvání nebo jako past?

Tereza zaparkovala svou starou škodovku Fabii pod rozložitým dubem a konečně vypnula motor. Po čtyřhodinové jízdě z Prahy potřebovala chvíli ticha. Před ní se tyčily pískovcové věže Hrubé Skály, osvětlené odpoledním sluncem. "Tak tady to všechno začalo," pomyslela si s úsměvem. Před deseti lety zde strávila nejkrásnější léto svého života. Teď se vracela - starší, zkušenější, ale stále s nadějí v srdci. Ještě ani nevystoupila z auta, když se u okénka objevila známá tvář. Jiří. Po všech těch letech vypadal stejně - možná trochu více vrásek kolem očí, ale stejný úsměv. "Věděl jsem, že přijedeš," řekl tiše.

Svítání 30. května 1434 zastihlo husitská vojska v plné pohotovosti. Jan Čapek ze Sán, velitel pražských oddílů, pozoroval z kopce rozlehlou pláň u Lipan. Pod ním se rozprostíralo nebezpečí - armáda radikálních táborů, připravená rozetnout český národ napůl. "Bratr proti bratru," zamumlal jeho pobočník Václav. "To jsme si představovali, když jsme s mistrem Janem začínali?" Čapek neodpověděl. Vzpomněl si na Husova kázání, na naději v očích prostých lidí, na víru, že spravedlnost zvítězí. A teď? Teď se chystali vést boj proti vlastním soukmenovcům. Troubení rohů prořízlo ranní vzduch. Bylo pozdě otáčet se zpět.

Bouře zuřila na svazích Sněžky s takovou silou, že Eduard sotva viděl metr před sebe. Ledový vítr mu trhal vzácnou mapu z rukou, ale on ji držel jako nejvzácnější poklad. Což o to - možná jím skutečně byla. "Musíme najít jeskyni!" zakřičel na svého průvodce Tomáše. "Podle mapy by měla být někde tady!" Tomáš, zkušený horolezec z Pece pod Sněžkou, pokýval hlavou. Věděl o legendě - o zlatě, které sem ukryli přemyslovští rytíři před vpádem Lucemburků. Nikdy tomu nevěřil. Až do chvíle, kdy Eduard před týdnem dorazil s historickou mapou a šíleným plánem. Hromový úder osvětlil skalní stěnu. A v ní - nízký vchod, přesně jak popisovala mapa.

Kostnice v Sedlci byla v noci jiná. Markéta to věděla - pracovala zde jako průvodkyně již tři roky. Ale to, co slyšela dnes večer, bylo nové. Škrábání. Tiché, ale vytrvalé. Přicházelo odněkud zpod oltáře zdobeného tisíci lidskými kostmi. "Haló?" Její hlas zněl příliš nahlas v tiché kapli. "Je tam někdo?" Mobilní telefon jí vyklouzl z rukou, když to uviděla. Jedna z lebek v pyramidě se otočila. Pomalu. Úmyslně. Její prázdné oční důlky se zadívaly přímo na Markétu. A pak se začaly otáčet další. A další. Desítky lebek, stovky lebek, všechny sledující každý její pohyb. "Konečně jsi přišla," zašeptal hlas složený z tisíce hlasů. "Čekali jsme."

Kvantový detektor na věži Špilberku začal pištět přesně ve 23:47. Dr. Klára Dvořáková opustila své stanoviště v podzemní laboratoři a vrhla se k monitorům. "To není možné," vydechla. Před ní se rozprostírala holografická projekce časoprostorové anomálie - přímo nad historickým centrem Brna. Její asistent Tomáš spustil detailní sken. "Je to stabilní. Energie odpovídá kvantové singularitě, ale..." zarazil se. "Kláro, podle čtení je tahle anomálie stará nejméně 800 let." "Osmset let?" zopakovala nevěřícně. "To by znamenalo, že tady byla od středověku. Jak je možné, že jsme ji neobjevili dříve?" Monitory zablikaly. Z anomálie začal vystupovat objekt.